Copak? Milostpaní? - vstal a polekal se tak, že vzal nůžky a začal jimi štěbetat. - Povídám, Boďo, chtěla bych ostříhat vlasy. - Boďa se polekal ještě víc.
- Povídám, pane Boďo, pan doktor Gruntorád ostříhal hřebci hřívu i ocas a doporučil mi ten moderní postřih kvůli lupům. Boďa trval: - Tyhle vlasy ustřihnout, to je to samé, jako kdybych vyplivl po svatém přijímání svatou hostii! -
____________________________________________________________________________ | | |
Firma Elektrolux udělala s mým tatínkem veliké terno. Brzy se potvrdilo, že je fenomén na prodej vysavačů a ledniček. Těžko říci, v čem to bylo, ale v tomhle oboru byl génius. Měl v očích veselost, smutek i pokoru a hlavně šarm elegantního a hezkého muže, byl neodbytný a drzý, ale vždycky to mělo hranici vkusu. To jen zlí jazykové z řad konkurentů o něm říkali to staré, otřepané, že ho dveřmi vyhodí a on tam znova vleze oknem. Brzy se stal mistrem republiky u firmy Elektrolux; …
_____________________________________________________________________________ | | |
Za několik dní řekl pan Kopfrkingl Zině, chystající se jít na hodinu klavíru:
„Sličná! Přišel mi dekret. Jsem jmenován šéfem obrovské věci. Odcházím z krematoria na vyšší místo. Jde o říšský projekt, který jednou provždy zabrání, aby lidstvo bylo vykořisťováno, trpělo hladem a bídou, zbaví lidi utrpení všeho druhu, možná že i koně.
Žel, nemohu ti nic bližšího říci, je to tajné. Je třeba naprostá mlčenlivost. Ale co říkáš, abych ti ještě dřív, než odejdu z krematoria, ukázal své dvacetileté působiště. Abys viděla, kde tvůj otec začínal, pracoval, poctivě plnil své povinnosti, rostl a vyspíval? Zítra je sobota, odpoledne se nespaluje, až v pondělí, co říkáš, vzít si ty hezké černé hedvábné šaty, co jsem ti tenkrát koupil, a kouknout se tam?
______________________________________________________________________________ | | |
„Jsem advokát Boblig!“
„Myslím, že jsem vás poznal.“
„Opravdu? Jsem teď v Losinách,“ pravil stařeckým unaveným hlasem, „a neodolal jsem, abych vám, Důstojnosti, nesložil poklonu.“
„Jaká čest pro mne, pane,“ nutil se do přívětivosti děkan. Všiml si zároveň, že za advokátem po schodech stoupá ještě jakási podivná osoba, hrbáč se směšným kloboukem na hlavě, s křivým nosem, se širokou hubou a očima pichlavýma jako trny.
„Můj pomocník Ignác,“ představoval hrbáče advokát.
_______________________________________________________________________________ | | |
Krátce po desáté zaslechli, jak na příjezdové cestě zastavilo auto.
„Aha,“ řekl tiše Pavel Kohout. „Naše ostraha!“ Obešel garáž a nahlížel přes branku.
Kvidův otec ucítil prudké píchnutí pod prsní kostí.
„Místní,“ řekl Pavel Kohout. „Musíte jít zadem přes koleje. Poznali by vás.“
Návštěva skončila. Kvido i Paco dostali příkaz mlčet. Rodina se rychle loučila. Prošli zahradou až na její opačný konec. Opatrně se vyhýbali větvím jabloní. Tráva byla mokrá. Protáhli se dírou v pletivu.
„Držte se!“ zašeptala Kvidova matka.
„Na shledanou,“ zašeptal Kvidův otec.
Tma milosrdně kryla jeho bledost. Sestoupili na úzkou pěšinku nad železniční tratí. Po několika metrech zasvítily ve tmě oči psa.
Kvidova matka naposledy pronikavě zaječela.
„Dobrý večer!“ řekl kdosi. „Vaše občanské průkazy prosím!“
________________________________________________________________________________ | | |